Rückmarsch 2016

 

text: Wenzel Wiesner

foto: Radim Falta

29. dubna 1945

Zapálil si cigaretu a pomalu koukal, jak kraj okolo líně ubíhá. Sudety. Motor KdF klidně vrčel a Franz za volantem byl zkušený řidič.

Přemýšlel - jak to je daleko od místa, kde jsem se narodil? Maximálně 40 kilometrů. Máma žije o něco blíže, utekla k dědečkovi před bombardováním Německa. Kdybych se teď otočil, do večera budu ve vesnici, kde jsem prožil většinu dětství. Domov tam v Bavorsku už vzala válka.

Když v roce 1937 vstoupil do SS-Verfügungstruppe a byl zařazen do Pioniersturmbannu, netušil, že se do rodného kraje vrátí tak brzy. Už na podzim 1938 ho Vůdce připojil k Říši. Po krátkém nasazení ve Francii se na pár týdnů nastěhoval do tehdy mladého Protektorátu Čechy a Morava. Ve středních Čechách prošel novým výcvikem a vrátil se chvíli před tím, než se SS-VT změnila v divizi Das Reich. Po malé balkánské anabázi přišla Barbarossa. Rusko byla nekonečná země plná houževnatých lidí a strašlivé zimy. Stužka na uniformě říkala, že přežil v boji útrapy zimy 41-42. Na jaře 1942 odešel jako instruktor k záložnímu pluku Deutschland do Prahy. Tehdy si za deset krabiček cigaret pořídil stuhu s gotickým nápisem Deutschland, která dosud zdobila jeho rukáv. V létě se zúčastnil akce proti agentům, kteří zabili zastupujícího říšského protektora. Byl jedním z těch, kteří bojovali v kostele. Nevzpomínal na to rád, byla to akce spíš pro policii než vojáky.

Do Ruska přijel s nováčky právě včas, aby stihl operaci Zitadelle. Stažení do Francie na začátku roku 1944 bylo jako balzám na pošramocená těla i duše. Když začala invaze, vrátila se zpátky realita. Po výprasku v Normandii přišel poslední polibek štěstěny. V Ardenách německé tanky ukázaly, jak se vyhrávají bitvy. Když ho zasáhla střepina do nohy, zdálo se, že vítězství musí přijít. Vše však skončilo jinak a nakonec byl rád, že zase dorazil do Prahy. Tentokrát do SS lazaretu v Podolí. Zranění se neléčilo dobře a do služby nastoupil až na začátku dubna 1945. Válka se chýlila ke konci a na jeho límci byly dvě stříbrné pyramidy. Muži, jimž velel, byli buď velmi mladí, nebo spíše starší. Poslední zálohy tomu říkali. Jedinou výjimkou byl řidič druhého KdF Willy – kamarád z mokré čtvrti, jež byl několikrát povýšen a degradován.

Všichni spolu projížděli Sudety směrem k Falkenau. Bylo ráno, 29. dubna 1945 a do konce války chybělo málo přes týden.

30. dubna 1945

Noc byla překvapivě klidná a rozvaliny zemědělské usedlosti poskytovaly poměrně slušný ukryt jak před chladem, tak před americkými letadly. Pohledem se ujistil, že jsou všichni jeho muži vzhůru a svižnou chůzí vyrazil ke štábu. SS-Haupscharführer  Thomsen mu předal mapu a ukázal úkoly, které bylo třeba zajistit. Nezáviděl mu. Všude okolo Američané, mužstvo složené ze všech možných vojáků, nedostatek pohonných hmot, zbraní. Velká zodpovědnost, kterou (zřejmě) nikdo neocení.

Vybral jedno auto a dva muže. Vzhledem k přítomnosti nepřítele nebylo nutné riskovat ztrátu více vozů a především chtěl ušetřit benzín. Vzal svého řidiče Franze a Willyho. Oba byli zkušení a mohl se na ně spolehnout. Prvním cílem bylo letiště mezi obcemi Ebmeth a Frohnau. Místo bylo zatím bez známek života a nepoškozené, bylo spíše otázkou času, kdy jej začne nepřítel používat. Ve zprávě doporučil jeho zničení. Stejná zjištění je čekala na dalším letišti u města Schönfeld. Byl překvapen, že ani na kótě 803 a ani na cestě mezi vesnicemi Ober Perlsberg a Rockendorf nebyla jediná stopa po americké technice nebo vojácích.

Po návratu se vše rychle změnilo. Podle zprávy, kterou velení dostalo, se právě po cestě Rockendorf - Ober Perlsberg pohybovala americká kolona. Těsně před vesnicí tedy celá jednotka zaujala bojové postavení. Bohužel absence těžkých zbraní se měla brzy stát velmi citlivou. Z lesa vyjel Jeep a pomalu se přibližoval přes louku. Asi 50 metrů před postavením zastavil a kontroloval krajinu. Pak vycouval a zmizel zpět v lese. Po deseti minutách se objevily první vozy kolony. Dva nebo tři Jeepy a Dodge. Po malé odmlce za nimi vyrazily polopásové obrněnce a kolová vozidla M8. Nebyl čas přemýšlet – kulometčík Wehrmachtu nechal promluvit svůj MG42 a první dvě vozidla ozářil jasný výbuch. Než se posádky obrněnců vzpamatovaly, byla většina lehké techniky zničena. Pak už velkorážné kulomety a kanony v M8 převzaly iniciativu. Jako ve snách se slyšel křičet „zpátky, kryjte se, ustupujte“. Počkal, až se všichni zvednou a rozběhl se taky. Na korbu náklaďáku skočil, když už se rozjížděl. Po několika minutách uslyšel výbuch. To ženisté vyhodili do vzduchu most za posledními auty.

Když padla tma, vyrazil se svými muži opět na cestu. Měli zjistit, kde se usadila kolona, kterou napadli. Vzhledem ke zničenému mostu museli udělat větší oblouk. Pro jistotu šel s Willym v místech, kde čekali nepřítele, pěšky. Americký tábor ležel přesně na místě přepadu. Technika v jedné řadě, stany v druhé. Ani se nesnažili moc skrýt, byli si jisti svým bezpečím a převahou.  Tak rád by je z toho snu probudil. Nakonec ale uklidil dalekohled, zvedl se a šel zpět k autu.

1. května 1945

Zdálo se, že začal klidný den. Ráno nastoupila celá jeho skupina na denní stráž tábora. Ostatní vojáci se pomalu rozjeli za svými úkoly, zaujímali pozice v osách předpokládaného postupu nepřátel, ženisté připravovali záseky a zaminovávali mosty. Ležel v ruinách základů domu, který zmizel už před mnoha lety. Pomalu se mu zavíraly oči, když se na cestě od Schramova mlýna objevil Jeep. Lehl si ještě více mezi kameny a pozoroval, jak se sune na cestě pod táborem, až zmizel v lese. Okamžitě vyslal jednoho z mužů do štábu. Hlídky byly posíleny. Náhle se Jeep objevil na silnici nad táborem. Hlídka na bráně si jej všimla a jeden z fallschirmjaegerů vyběhl vozu naproti s panzerfaustem. Na srázu se mu však smekla noha a minul… Od téhle chvíle bylo potřeba počítat s útokem. Bylo rozhodnuto tábor následující den zabalit a přesunout.

Ještě chvíli před polednem musel odvolat Willyho z hlídky. Z obavy před americkým útokem bylo potřeba stáhnout některé muže k obraně tábora. Willy vyrazil se svým KdF a s ním jel i jeden z nákladních automobilů a motocykl se sidecarem. Cesta, která procházela údolím mezi vesnicí Ebmeth a osadou Unter Perlsberg se však měla stát pastí. Zhruba v polovině údolí vyjel proti náklaďáku obrněnec M8. Řidič udělal jedinou možnou věc, postavil auto napříč silnicí a vyskočil do příkopu. KdF i motocykl tak dostaly možnost zmizet zpátky v lese. Rozbitá lesní cesta, kamení, bláto a především velká touha nepadnout do zajetí jim nakonec pomohly dosáhnout vlastních pozic.

V podvečer se HSchaF Thomsen spojil s vyšším velením. Dostal povolení pro přesun tábora a také předal svým mužům zprávu, že Adolf Hitler včera zemřel. Nejvyšším velitelem byl teď Karl Dönitz. Teď Wiesner víc než kdy jindy cítil, že se blíží konec. Z přemýšlení ho vytrhla střelba a světlice. Uprostřed tábora! Američané najeli do závory ukořistěným náklaďákem a teď vyskakovali přímo mezi překvapené Němce. Ti se však rychle vzpamatovali a situaci rychle dostali pod kontrolu. Na zemi zůstalo ležet pár mrtvých z obou stran. Wiesner překontroloval své muže, naštěstí nikdo nechyběl. Noční hlídka, kterou společně drželi, byla úplně bez komplikací. Spojencům se už nechtělo umírat při dalších divokých přepadech. Smyčka se však stahovala stále víc a zdálo se, že neodvratné se nekompromisně blíží.

2. květen 1945

Za rozbřesku složil celty, které jim sloužily za přístřešek, sbalil své věci a vše uložil na auto. Ostatní vojáci také balili, tichý šum hlasů občas prořízl rozkaz některého z velitelů. Nařídil svým mužům, aby auta velmi pečlivě zamaskovali větvemi. Dobře si pamatoval na Normandii, kde spojenecké letectvo decimovalo německé jednotky dříve, než se k nim dostaly pozemní síly. Z taktických důvodů se HSchaF Thomsen rozhodl kolonu rozdělit na dvě menší. Wiesner a jeho muži tak měli zůstat spolu s třemi osobními a jedním nákladním vozem na místě a krýt pozici před případným útokem tak, aby hlavní skupina mohla v klidu ustoupit. V poledne pak měli vyrazit za hlavními silami. Čekala je cesta dlouhá asi 40km, ale bylo jasné, že to nebude rychlá jízda.

Po hodině jízdy narazili na motocyklistu z vlastní jednotky. Jeho DKW odmítala pokračovat, ale jeden ze starších vojínů se rozhodl, že motocykl zkusí odtáhnout svou R12 a opravit. Tahle dvojice je za dalších 15 minut přivedla ke zbytku kolony. Dle dohody s velitelstvím se měla jejich jednotka usadit v osadě Thalhäuseln, ležící pod Branischauer Berg, kde byl umístěn silný opěrný bod spojený s radiovou stanicí. Při bližším ohledání místa bylo zjištěno, že se do osady celá jednotka nemůže vejít. Nákladní vozy také měly problém s průjezdem po místní cestě, které byla ve špatném stavu. Po krátké poradě a opětovném spojení s velitelstvím dostala celá skupina povolení k přesunu do údolí pod osadou Schippin. Zároveň museli zůstat v nepřetržitém spojení s radiovou stanicí a posílit její obranu pravidelnými službami.

Údolí Neumarkter Bach překrýval most, chráněný předválečným bunkrem. Tok potoka kryly stromy a přilehlá loučka byla ve stínu zalesněných svahů. Tábor tak byl skvěle ukrytý očím letců stejně jako pohledu z přilehlé silnice. Bohužel bunkr byl v tak špatném stavu, že umístit do něj hlídku byl rozsudek smrti pro její členy. V tuhle chvíli však nebyla jednotka v přímém ohrožení Američany, takže se strážní činnost nevymykala standardu. Den tak končil stejně klidně, jako začal. Na chvíli se zdálo, že všechno není tak zlé a že i teď může být život normální. V podvečer odjel se zásobovacím vozem do Pilsen řidič Franz Schöpel. Už několik dní si stěžoval na bolesti nohy a tak jej uvolnili na ošetření v nemocnici. Druhý den se měl (pokud možno), vrátit. Wiesner se koukal za tím vozem a vlastně doufal, že už ho neuvidí.

Stále se ale nemohl ubránit myšlence na kraj svého dětství. Ten teď nebyl ani 30 km daleko.

3. května 1945

Další noční hlídku, kdy ranní mrazík ozdobil trávu jinovatkou, zakončilo slunné ráno. Lidé ubývali a teď už se svými muži držel třetí hlídku během 36 hodin. Nevadilo mu to, jen ta zima bylo otravná. Kolem osmé dostal rozkaz prozkoumat cestu mezi Neumarkt a Branischauer Berg. Vedla údolím, kudy protékal stejný potok, u kterého tábořili. Měli najít místa vhodná pro přepad a pro položení min. Teď, když byl Franz pryč, byl jediným spolehlivým řidičem Willy. Vybral k němu dva starší vojíny, kteří již měli nějaké bojové zkušenosti. Připravil mapy a formuláře pro záznam průzkumu a dal povel k odjezdu.

Cesta údolím potoka byla ve slušném stavu. Kopírovala kraj lesa a auto bylo dobře kryté před letadly. Projeli čtyři nebo pět nehlubokých brodů, nespěchali. Ačkoliv neměli žádné informace o tom, že by v okolí byl nepřítel, byli opatrní. Náhle se mezi stromy cosi začernalo. Tady měl být podle mapy Jansamühle. Po několika metrech se jim naskytl pohledl na spáleniště mlýnského stavení. Nebylo čerstvé, ale více než od zimy tu také nebylo. V rychlosti trosky obhlédli a vyrazili dále. Za dalším brodem je čekalo nepříjemné překvapení: louka byla úplně podmáčená a bažinatá. Willy nezaváhal a rychlým manévrem provedl KdF přes tuhle nástrahu. Bylo vidět, že má více než bohaté zkušenosti. Tahle louka však tvořila přirozený obranný bod. Překonat ji mohly pouze lehčí terénní vozy, těžší technika by se téměř jistě zahrabala v bahně. Louka končila výjezdem do lesa, který navazoval na zpevněnou lesní cestu. Skoro se chtěl šlápnout na plyn a letět kupředu. Po asi 200 metrech Wiesnera upozornil jeden z vojínů, sedících na kufru KdF. Ze své pozice měl lepší výhled a zpozoroval nějaký neobvyklý nepořádek v lese.

Vůz zastavil a všichni kromě řidiče seskočili do trávy. Po deseti metrech se vlevo otevírala loučka, v jejímž rohu stály stany, před kterými parkovala technika. Jeepy, náklaďáky, obrněnce. Američané! A zase ta bohorovnost. Žádná hlídka, žádná ostraha. V tu chvíli se přímo k cestě, na které stáli, rozjel jeden z Jeepů. Wiesner si lehl na zem a čekal. Na cestě vůz zatočil na druhou stranu a odjel pryč. Proto je tedy Američané neslyšeli, motor Jeepu ukryl jejich příjezd. Vytlačili KdF a sjeli dolů k výjezdu na louku. Další dvě hodiny se pak pomalu posouvali po cestě, které obcházela vrchol kopce nad americkým táborem. Zkoušeli najít vhodné místo k pozorování, úbočí kopce byla příliš strmá a přes koruny stromů nebylo nic vidět. Bylo ale jasné, že je nutné co nejdříve uvědomit ostrahu radiostanice na Branischauer Berg. Američané byli jen 4 nebo 5km od ní a útok mohl přijít každou chvíli.

Kvůli americkému táboru museli Branischauer Berg objet z druhé strany a vyrazili tedy k vrcholu nepříliš dobrou cestou. Větve stromů jim chvílemi tloukly o helmy, chvílemi se lámaly pod koly KdF. Ale Willy se nehodlal vzdát a po 15ti minutách stáli u radiové stanice a předávali informace, které zjistili. Začal shon, vojáci zaujímali postavení. Již před několika dny ženisté zaminovali většinu příjezdových cest. Wiesner nařídil auto schovat pod stromy a otočit tak, aby mohlo kdykoliv vyrazit. Z dalšího plánování ho vytrhla střelba, hlídka na úpatí kopce zahlédla na příjezdové cestě americký průzkum. Než se stačil podívat přes vrchol dolů do údolí, už byly na lesní cestě slyšet obrněnce. Znovu se rozezněly kulomety na obou stranách. Pak družstvo fallschirmjaegerů zničilo panzerschreckem jednu z útočících M8. Jenže převaha nepřítele byla jako vždy zdrcující. Když zahlédl první halftruck, který vjel na vrchol, zařval na své muže. Hodili proti postupující pěchotě dva granáty - obyčejný a zadýmovací. Pak už auto rachotilo po cestě dolů z kopce a rychle se k němu přidávali další uprchlíci. Boj byl u konce.

Po návratu do tábora na ně čekal Franz. Ten blázen se vrátil. Proč, proboha, ptal se sám sebe? Po poslední bitvě je tu zbytečný, tak jako my všichni. Otočil se a sledoval vojáky, kteří spolu s ním ustoupili od radiové stanice. Nevypadali už moc jako armáda. Následující den mu měl dát za pravdu.

4. května 1945

V noci moc nespal, jako většina vojáků, a k ránu ho z deky vyhnal chladný vzduch. Zapálil si cigaretu a přemýšlel nad tím, co mělo přijít. Pomalou chůzí se přiloudal k štábu, kde se scházeli další velitelé zugů. HSchaF Thomsen stál za stolem a bylo vidět, že se mu do proslovu nechce. Pak přehlédl všechny přítomné a pomalu pronesl:

„V noci jsem zhodnotil naši situaci. V poslední bitvě jsme ztratili téměř polovinu lidí i techniky. Nejméně polovina těch, co tu jsou, je nějakým způsobem zraněna. Munici už máme pouze do ručních zbraní. Spojení s velením je ztraceno, vysílačky nefungují. Benzínu je maximálně pro dvě-tři auta. Američané jsou velice blízko, pokud budeme ustupovat, nejpozději v poledne nás dostihnou. Nechci riskovat životy dalších mužů. V téhle chvíli americký postup zpomalíme jedině tím, že se vzdáme. Budou se o nás muset nějakým způsobem postarat a to je bude stát čas i úsilí.“

A bylo to venku. Kapitulace. Chvíli přemýšlel a pak šel za Franzem a Willym. Rozkazy byly jasné: zničit zbraně a techniku, připravit si osobní věci a shromáždit se u mostu přes potok. Odvedl je stranou a potichu vysvětlil svůj plán. Oba souhlasili. Vybral jeden KdF a řidiči v tichosti sehnali všechen benzín, který byl dosažitelný. Celkem téměř 30 litrů. To bylo víc než dobré, trochu je podezříval, že ho měli někde schovaný. Do auta pak naložili vše, co se mohlo hodit. Zbytky jídla, deky, celty a také zbraně a munici. Franz pak auto odvezl (jako všichni ostatní řidiči) do lesa, ale místo demontování a vyhození důležitých částí ho schoval v úvozu jakési staré cesty. Wiesner kontroloval zbytek mužů. Karabiny byly zbaveny závěrů a pažby roztříštěny o stromy v lese. Někteří se dost zapotili, než se jim likvidace pušky povedla. Každý závěr byl ještě navíc rozebrán a jednotlivé části skončili v lese nebo v potoce. Vojáci se pomalu řadili u mostu přes Neumarkter Bach. Ještě před polednem vyrazil průvod budoucích zajatců Američanům v ústrety. V čele šel voják s bílou vlajkou a druhý s vlajkou s červeným křížem.

Asi po 20ti minutách pochodu, když byl zástup uprostřed velké louky, vyjel z protějšího konce lesa Jeep. Jeho posádka byla zjevně překvapena tím, co viděla. Hned za prvním autem následovala další vozidla i obrněnce, ze kterých seskakovali pěšáci a pomalu utvářeli půlkruh kolem německých vojáků. Vojenští policisté rychle organizovali své muže tak, aby byla celá skupina němců obklíčena. HSchaF Thomsen krátce promluvil s americkým velitelem a otočil se naposledy ke svým mužům. Několika větami jim poděkoval za to, že ukázněně plnili rozkazy a vytrvali až do konce. Popřál jim také dlouhý a spokojený život. Kéž bys ho měl i ty, pomyslel si Wiesner. Pak Američané začali rozdělovat zajatce. Příslušníky Luftwaffe a Wehrmacht odváděli ihned, zajatce z řad SS hned na místě kontrolovali. Pak jim rozkázali, aby následovali své druhy. Průvod pomalu vyrazil, když se vzadu stal nějaký incident. Jeden z vojínů, který byl nedávno zraněn a nebyl duševně úplně v pořádku, dostal záchvat. Američané byli zmateni a nevěděli si rady, jeho kolegové se snažili šílence uklidnit. Wiesner kývl na Franze a Willyho. Teď nebo nikdy. Všichni zrychlili krok, když byli za ohybem cesty, začali utíkat. Les je brzy ukryl a pravděpodobně si jejich útěku ani nikdo nevšiml.

Do soumraku se potichu pohybovali lesem k místu, kde Franz ukryl KdF. To na ně čekalo tak, jak je připravili. Sundal si polní blůzu a z kapes vyndal všechno, co mohl potřebovat. Pak ji i se Soldbuchem hodil do příkopu. Oba jeho kolegové udělali to samé. Místo zakryli kameny a pomalu vyrazili. Museli se vyhnout městu Mies, v jehož okolí už byli Američané. Zároveň se také nechtěli setkat s německými jednotkami, které určitě ve městě ještě byly. Pro ty by byli dezertéři. Podařilo se jim kolem Mies proklouznout, stejně jako kolem vesnic Sittna a Solislau a dostat se na lesní cestu, která vedla do obce Rochlowa. Tam měl příbuzné a okolí znal velice dobře. Věřil, že se tam můžou schovat, než se přeženou první poválečné dny. V té chvíli netušil, že zrovna tyhle poválečné dny mohou být stejně děsivé, jako to, co prožíval ve válce. Bylo ráno, 5. května 1945.