KVH West Rokycany  

To co dělá výsadkáře vyjímečným od ostatních vojáků Luftwaffe je Fallschirmjäger Abzeichen (výsadkářský odznak), který obdržel voják po úspěšném ukončení paravýcviku. Kritéria pro jeho získání se během války měnila, ale pokud si chceme "hrát" na parašutisty, měli bychom si jej zasloužit. A tak jsme jednoho záříjového dne nastoupili do letadla s padáky na zádech. Nebylo to sice tak dobové, jak bychom chtěli, ale i tak se takový zážitek nezapomíná.

V jedné ruce držím plecháček s žitnou kávou, v druhé mi pomalu dohořívá cigareta. Nad letištěm vychází slunce, rozehřívá zemi a rozhání lehoučké chuchvalce mlhy. Na snídani jsem neměl ani pomyšlení, žaludek mám sevřený. Dnes to tedy přijde. Po všem tom výcviku nadešel den, kdy nás Tante Ju vynese oblak a dolů se sneseme pod vrchlíky padáků. Neklidní jsou všichni. Wiesner okázale žertuje, Böhm skoro nemluví, rty sevřené, v obličeji je popelavý. Já asi nevypadám o moc líp. Zapaluji si další cigaretu a pomalu vtahuji kouř. Letiště se probouzí k životu, mechanici kontrolují naši Ju-52, potisící balíme a kontrolujeme padáky. Obloha je už jasně modrá bez jediného obláčku, vítr téměř žádný, nádherný podzimní den. Pak konečně přichází rozkaz, na který čekáme jak na rozhřešení. Oblékáme postroje. Oberjäger Schüller nás obchází, kontroluje a poplácá po rameni. Pak odcházíme k letadlu a nastupujeme. Už jsme to dělali mnohokrát, ale teď se vznese a ... Trochu se mi chvějí ruce. Usedáme na lavice. Letadlo je tak plné, že na Böhma nezbylo na lavici místo! Tísní se vepředu na zemi a dívá se celkem vyděšeně. Ale mlčí. Rolujeme po trávě. Pak motory zaduní a Tante Ju se rozjíždí vpřed. Po chvíli se odlepuje od země, stoupáme. Pilot lehce podrovná, žaludek mi poskočí. Celým letadlem třikrát zahřmí sborové: „Glück ab!“ Než se nadějeme, volá druhý pilot: „Fertigmachen!“. Vstáváme a zahákneme karabinu vytahovací šňůry za vodící lanko. Böhm má vytřeštěné oči a karabinu od své šnůry v ruce. Jak musel sedět na zemi, nemá se kam zvednout a stále není připoutaný! Rychle děláme prostor a i jeho karabina se zahákne za lanko. Otvírají se dveře a dovnitř se dere chladný vzduch. Druhý pilot volá: „Fertig zum Absprung!“. Schüller si stoupá do dveří a s klidem hledí na krajinu ubíhající dole pod letadlem. Bzučák!!! Jeden za druhým se vrháme do volného prostoru. I když bych neměl, ten poslední krok už dělám poslepu a oči otvírám, až když se mnou padák trhne. Zvednu je nahoru a vidím rozevřený květ z bílého hedvábí. Pak se podívám k zemi, která se rychle blíží. Jsem nad lesem!!! Zachvacuje mne panika. První seskok a já přistanu do korun stromů!!! Viděl jsem, jak takové přistání může dopadnout. Pár kluků se zabilo, pár ošklivě potlouklo, jak propadávali větvemi. Snažím se usilovně nasměrovat padák zpět nad volnou plochu a k mému překvapení se mi to celkem daří. Snad pomohl lehký vítr, který se zcela náhle zvedl. Přistávám celkem měkce na orosenou trávu na samém kraji letištní plochy. Rychle stahuji padák, aby mi ho vítr nenafouknul a nesmýkal se mnou po ploše, a rozhlížím se kolem sebe. Böhm právě dosedá, Wiesner jde spolu s Schüllerem zpět, padáky sbalené v náručí. Náhle ze mne padá veškerá tíže a dostavuje se pocit úlevy a radosti ... a také hrdosti, že jsem to dokázal. Ten pocit cítím ještě o několik dní později, když si večer spolu s ostatními přišíváme Fallschirmjägerabzeichen. Dívám se na střemhlav se vrhajícího orla a pomalu típnu cigaretu.