Grosse Flucht

 

text: Wenzel Wiesner

foto: KVH Tommy a Mr. Wolfchen

Konec září 1944 přinesl Wehrmachtu vítězství u Arhemu. Ne všichni němečtí vojáci však měli štěstí. Naše skupina dílem padla a dílem byla zajata nedaleko Nijmegenu. Poté jsme byli odsunuti dále do zázemí. Bylo nás pět – velitel Sturmscharführer Peter Eisenreich, Rottenführer Willy Börste, Grenadier Michael Böhm, Grenadier Peter Bauer a já. Nikomu z nás se do zajetí nechtělo, zdálo se nám, že se k nám válka zase obrací vlídnou tváří. Proto jsme neváhali ani vteřinu, když náklaďák, který nás převážel, sjel z cesty a uvízl v příkopu. Řidič byl v bezvědomí a strážný se s námi nechtěl prát. Uteklo celkem 16 mužů, kromě nás pěti ještě skupina pěšáků od armády, jeden výsadkář a dva muži od SS, kteří patřili k nějaké týlové jednotce. Jeden z nich, jakýsi Johann Zelldner byl zvláštní patron. Přátelský, dobrosrdečný, ale věděli jsme o něm, že než přišel (prý za trest) na frontu, byl dozorcem v nějakém koncentračním táboře.

Šli jsme loukami a počasí nám přálo. Noc byla zamračená a měsíc jen občas vykoukl. K německým liniím by to nemělo být dále než 20km. Po cestě jsme našli několik odhozených zbraní, většinou pistolí. Zase jsme se cítili jako vojáci. Na kraji lesa jsme zastavili, abychom si chvilku odpočinuli. Z klidu nás vytrhl motor malého náklaďáku, který se blížil po cestě. Auto by se nám hodilo, proto se Peter Eisenreich rozhodl jej zastavit. Za volantem seděl chlap jako hora, který se netvářil nijak nadšeně. Když vystoupil a ruka mu klesla podél těla, zahlédl jsem pistoli. Pak už jen křik a výstřely, chlap ležel na zemi a auto mělo prostřelená kola a motor. Zřejmě to byl jeden z místních odbojářů, kteří nám řádně zatápěli.

Velitel nařídil zaujmout obranné postavení a spolu se mnou a několika muži vyrazil na rychlý průzkum cesty, kudy jsme měli pokračovat. Když jsme ušli asi 200 metrů, ze tmy za námi bylo slyšet motory, výstřely a anglické povely. Nepřítel nám byl opět v patách. Zbytek naší skupiny byl znovu zajat a my se rozhodli, že budeme okamžitě pokračovat v cestě.

Asi po hodině chůze jsme narazili na malý statek. Když jsme se chystali jej obejít, všiml jsem si, že v něm jsou němečtí vojáci. Ale zajatí, zavření v jakémsi torzu bývalé stodoly. Poznal jsem mezi nimi i své přátele a další lidi z naší skupiny. Po chvíli pozorování se velitel rozhodl, že bychom se je mohli pokusit osvobodit. Rozdělili jsme se tedy na dvě skupiny a pokoušeli se přiblížit ke statku. Chvíli to vcelku šlo, ale pak se les kolem začal hýbat a najednou byli všude britští pěšáci. I naše cesta nakonec vedla zpátky do zajetí.
Video ze zajateckého tábora na Facebooku KVH Tommy
Po chvíli na nádvoří statku nás jednotlivě odváděli do domu, kde nám odebrali batohy a většinu osobních věcí. Pohledné dívky v uniformách všechny věci sepsaly a přidělily nám lístky s čísly. Nyní nás odváděli k ostatním zajatcům do stodoly. Vypadali vcelku klidně, řekl bych, že někteří byli rádi, že jsme se opět setkali. Čas utíkal pomalu, občas si Britové přišli pro některého z nás a odváděli jej k výslechu. Když se vrátil Johann Zelldner, byl zjevně rozčílený. Poddůstojník od armády, který při výsleších překládal z němčiny, o něm řekl, že to byl on, kdo zastřelil holandského odbojáře. Už při výslechu jej Zelldner napadl, znovu potom ve sklepě domu, kde byli někteří zajatci drženi. Po několika minutách k nám Britové přivedli i onoho poddůstojníka. Zelldner na poddůstojníka zaútočil klackem, který odlomil z obložení stodoly a způsobil mu ránu v obličeji. Pak dovnitř vtrhli vojáci a oba odvedli.
Video z výslechu na Facebooku KVH Tommy
Později jeden z vojáků vyhlásil číslo, které jsem při zajetí dostal já. Odváděli mě k výslechu. V domě seděl důstojník pěchoty, zapisovatel, jeden z místních odbojářů a další důstojník, zřejmě z rozvědky. Nabídli mi cigaretu a začali se ptát. Jméno, věk, jednotka a další běžné údaje. Další otázkou byl incident, kdy naši muži zastřelili odbojáře při setkání na křižovatce. Řekl jsem popravdě, že vůbec netuším, jak se to celé seběhlo. Pamatoval jsem si, že stříleli asi dva lidi, ale určit jsem je nedokázal a vlastně ani nechtěl. Během chvilky jsem byl zpět ve stodole. Naši muži polehávali, kde se dalo, a zkoušeli usnout. Britové nám přinesli nějaké jídlo. Když si odmyslím chuť benzínu, tak nechutnalo nijak, ale bylo to něco teplého. Pomalu přicházelo vlhké ráno a na střechu zabubnoval déšť.
Kolem sedmé hodiny ráno si Peter Eisenreich všiml, že jeden ze strážných špatně zajistil vstupní dveře do stodoly. Rychle jsme vzbudili ostatní a čekali na vhodnou chvíli. Ta se naskytla, když jeden strážný kamsi odešel a druhý zůstal u dveří. Kopnutím jsem rozrazil dveře a velitel porazil vojáka. Všichni muži se valili ven a utíkali k lesu. Když jsem doběhl k prvním stromům, zaslechl jsem výstřel, ale už jsem nepřemýšlel, nad tím, jestli zastavit. Spolu se mnou byl Willy a Michael z mojí jednotky a ještě jeden muž od armády. Přelezli jsme potok a rychle šplhali do svahu. Nahoře bylo pole, za nímž ležel malý remízek. Svižně jsme do něj přeběhli a na chvíli zastavili. Tam se k nám také připojili další dva vojáci. Po krátké poradě jsme se rozhodli, že se vydáme na opačnou stranu, než všichni ostatní. Přišlo nám to bezpečnější.

Rychlou chůzí jsme prošli úvozem, který byl zakončen porostem. Tady jsme zastavili, abychom se rozdělili o poslední cigaretu. Po pár krocích jsme našli hrušeň a nacpali si kapsy tím, co zbylo na jejích větvích. Šlo se nám veseleji a zdálo se, že teď už všechno vyjde. V malém lesíku jsme si našli dobrý úkryt, kde jsme chtěli počkat, až se situace kolem uklidní. Po silnici přijížděla nějaká auta a my jsme zalezli. Po několika cvaknutích jsme slyšeli dupání vojenských bot a anglické povely. Snad nás přehlédnou, napadlo mě. I tentokrát jsem se spletl, o chvilku později jsme seděli na korbě náklaďáku. Válka pro nás definitivně skončila.