Normandie 2007

 

report napsal: Jiří Štěpánek

Cílem naší expedice bylo poznání a zdokumentování míst, ve kterých bojovala německá armáda a samozřejmě 12.SS Pz. Div. V roce 1944 při obraně západu ve snaze odvrátit spojenecké vylodění a následné snaze odražení útoku již vyloděných spojeneckých jednotek. Na expedici jsme se vydali 2. července 2007 v následující sestavě: Jirka, já a Milan. Brzy ráno jsme vyrazili z Rokycan směrem do Německa přes Rozvadov a dále směrem na Francii. Naší první zastávkou byl německý hřbitov v Champigny - St. André, na kterém našel poslední místo odpočinku divizní velitel SS Brigadeführer Fritz Witt, kterému jsme vzdali patřičnou úctu a položili dubovou ratolest k jeho hrobu. Následně jsme dohledávali důstojníky a poddůstojníky 12.SS., jako například Hapsturmführer Helmut Eggert (*6.1.1916 + 12.7. 1944), Sturmbahnführer Erich Pandel (*16.12.1912 + 20.8.1944). Dále jsme pokračovali přes Vimoutiers na Mont-Ormel. Při této cestě jsme se ve Vimoutiers zastavili u tanku Tiger ,který patřil ke 102. SS Schw. Pz. Abt., který jsme řádně zdokumentovali, a to i zevnitř. Pak jsme dále pokračovali na Mont-Ormel k falaiské kapse – kota 262. Raději jsme hned vše nafotili, protože počasí nám příliš nepřálo a měli jsme obavy, že ráno bychom to nestihli. Při tom všem nás stále pronásledovala a otravovala jedna hnusná kočka, která se mi v noci vkradla i do snu a já jsem málem praštil v noci Jirku, který šel na malou, když jsem měl pocit, že nám ta mrcha vlezla do stanu. Naštěstí jsem byl duchapřítomný a zeptal jsem se Jirky, zda je to on, nebo ta kočka.

3.7. ráno jsme se rychle sbalili a vyrazili jsme dál. Mrkli jsme na „koridor smrti“ a ještě si za dne prohlédli celou oblast falaiské kapsy. Dále jsme to vzali směrem přes Chambois, St. Lambert do Falaise. Navštívili jsme zde starou školu, kde byli chlapci z 12.SS, kteří zde tvrdě bojovali a mnoho z nich zde také našlo smrt, když začala škola hořet. Poté jsme navštívili místní vojenské muzeum věnované bitvě o Normandii se spoustou zajímavých exponátů a pozůstatků z bitvy. Pak jsme dorazili k Ďábelským vodopádům, kde jsme si udělali malou procházku a pak jsme se šli podívat k hrobce St. Marie-Joli, kde byl umístěn divizní štáb 12.SS. Následně jsme dorazili na kótu 140, kde vedla útok Kampfgruppe Wünsche a probíhaly zde velmi tvrdé boje. Jako další místo, které jsme měli v plánu tento den navštívit bylo místo posledního boje a posledního výdechu Michaela Witmanna, dodnes nepřekonaného a jsem přesvědčen, že i nepřekonatelného tankisty světa. Toto místo, které se jmenuje Gaumesnil, je dnes asi už úplně jiné, ale přesto si člověk dokáže představit jeho poslední bitvu. Poté, co jsme projeli oblast operace Goodwood, navštívili Pegasus bridge a centrum města Cean, byl naším dalším cílem bunkr v městečku Ouistreham - Bella Riva v oblasti pláže Sword, který je dnes již muzeem. V tomto muzeu se nachází dokumentace celé historie tohoto bunkru a mnoho věcí, které pocházejí z doby, kdy byl ještě obsazen německými vojáky. Samozřejmě, vše jsme řádě zdokumentovali. Podle informací, které máme, nebyl pro spojence příliš problém tento bunkr dobýt, protože se jeho tehdejší posádka celkem rychle vzdala. Po návštěvě tohoto muzea jsme jeli podél pláží Sword, Gold, Juno a dále přes St. Aubin a pak přímo na baterie Longues sur mer, kde jsme se ubytovali v jednom bunkru. Tam jsme si připravili gril na maso, které jsme ten den nakoupili. Grilování se nám asi o 3 hodiny odložilo, protože nám nechytlo polské uhlí, i když jsme na něj vyplácali téměř celý gelový podpalovač a nahřívali jsme uhlíky přímo nad plynovým ohřívačem. Nejhorší bylo, že pořádné dřevo se v okolí nikde nenacházelo, a tak už to vypadalo, že jsme v pytli. Nakonec Jirka objevil jeden malý plot, který jsme nenápadně rozebrali a s ním se nám již uhlí podařilo rozžhavit. Masíčko pak bylo o to více dobré. Později přijelo několik aut s vojáky. Nejdřív jsme si mysleli, že je to možná kvůli nám, ale proč by jich jezdilo tolik? Nakonec k nám přišel jejich velitel a slušně nám vysvětlil a zeptal se jestli nám nebudou vadit, že budou mít kousek od nás malé noční bojové cvičení. Jednalo se o zásahovou jednotku francouzské policie).

4.7. jsme brzy vstali a šli jsme se ještě podívat na pozorovací bunkr u baterií / zahrál si ve filmu Nejdelší den /, pak jsme jeli na hřbitov v Ryes–Bazzenville, kde leží Kdr. 15/25 SS Hstuf. Horst von Büttner, Helmut Belke, a další. Po návštěvě hřbitova jsme šli na vytouženou kávu do hospůdky na pláži v St.Dubin sur mer. Mezi tím nás stále pronásledoval déšť, který stále přicházel a odcházel. Naštěstí jsme vždy stačili vylézt z auta a vše nafotit než zase přišel. To samé se přihodilo i u radaru v Douvres, který se krásně dochoval. Poté, co jsme projeli Cambes, St. Contest, Authie, jsme dojeli do Ardenského opatství, kde bylo za války velitelství SS Pz.Gren.Rgt. 25. Zde jsme si prohlédli vstupní bránu a pak jsme si prošli i zahradu za zdmi tohoto opatství. Tam jsme nafotili vnitřní budovy a pořídili jsme i srovnávací fotografie z války, které zde byly na jednotlivých budovách vystaveny. Odtud byl vedený protiútok proti kanaďanům, který Kurt Meyer pozoroval z boční věže kostela uvnitř areálu. Viděli jsme zde také místo údajné popravy kanadských vojáků. K tomu je dnes těžké se nějak vyjadřovat. Po návštěvě Ardenského opatství jsme jeli do města městečka Rots - La Villeneuve. Zde se nachází velmi známá ulička, kde čekala na útok 15 rota SS Pz.Gren. Rgt. 25. Jedna z nejvíce známých fotografií je ta, kde vyjíždí právě z této uličky Max Wünsche s obvazem na hlavě se zraněným mladým von Ribbentropem. Na hlavní ulici čekaly tanky Panther na útok. Zde jsme pořídili mnoho fotografií, jelikož je toto místo opravdu známé a je důležité srovnat fotografie dnešní a tehdejší. Zjistili jsme však, že se zde téměř nic nezměnilo. Jen tu nejsou tanky a vojáci 12.SS a reklamní nápis na boku jednoho domu…. Další naše zastávka byl kostel ve městě Bretteville – rozcestí na Caen a Bayeux, který je známý tím, že byl během bojů velmi poničen a následně po válce zrekonstruován. Pokud si dobře pamatuji, byl obsazen 15. rotou. Následně jsme jeli přes Norrey en bessin, Le Mesnil Patry. Za chvíli jsme dorazili do Rauray, kde bylo velitelství SS Pz.Rgt. 12. Na zahradě jsme našli místo, kde byli tankisté dekorováni Maxem Wünschem železnými kříži. Potom naše cesta vedla směrem na hřbitov v Cheux. Zde je pohřben Alfred Schöps. Odtud vedla naše cesta na místo u St. Manvieu, kde zemřel Emil Dürr. Tento muž zemřel hrdinskou smrtí, když se obětoval pro své kamarády a přidržel magnetickou minu na nepřátelském tanku. Následně byl naším cílem Tourmauville, kde je most přes Odon, pak Fontaine Etoupefour a hned na kótu 112, kde jsme si uvařili dobrý oběd. Když si Jirka a Milan vařili, podařilo se mi pouhým okem nalézt střepinu a protitankový granát. Evidentně pozůstatky z boje, který trval kolem měsíce. Byl to tehdy důležitý strategický bod, kterého se německá vojska nechtěla vzdát a bojovali o něj velmi tvrdě. Já zase v tuto chvíli bojoval o to, abych si mohl dát své fazole, které mi kluci chtěli zakázat, protože jsem na ně „párkrát“ zaútočil plynem během cesty v autě. Nakonec se mi podařilo si fazole prosadit. Náš denní program se už chýlil ke konci, ale přeci jenom jsme měli ještě čas, abychom se podívali na další místa. Tím bylo v tuto chvíli město jménem Villers Bocage, kde probíhal útok tanků Michaela Wittmanna. Toto místo jsme samozřejmě zdokumentovali a našli jsme i původní cestu, kudy Wittmannovo tanky projížděly. Pak už jsme jen projeli místem, kde působil Pz. Lehr – opatství Abbaye De Mondaye a hned potom jsme dorazili do Bayeux. Zde už jsme měli rezervovaný "REINE MATHILDE HOTEL". Dali jsme se trochu do pořádku a šli jsme se podívat do města, které je opravdu malebné, je plné úzkých a prázdných uliček, které navozují atmosféru dávných dob. Nachází se zde nádherný nádherná katedrála a také známá tapisérie z Bayeux.

Ráno jsme vyrazili do města, abychom se podívali do muzea, které sice mělo zajímavé exponáty, avšak příliš toho tam nebylo. Převážně tam byly fotografie. Poté jsme navštívili muzeum, které bylo to nejlepší, které jsem kdy viděl. Pokud si pamatuji, tak to bylo v St.Laurent. Tam bylo mnoho exponátů, které pocházeli právě z míst vylodění a zdejších bojů. Bylo zde snad opravdu vše. Od obyčejných drobností až po opravdové raritky. Na pláži Omaha jsme si ugrilovali mečouna a pak jsme se podívali na samotnou pláž, která i po těch letech naháněla hrůzu… Nechtěl bych se zde vyloďovat. Z Omahy jsme jeli ještě do muzea ve Vierville, kde měli také velmi zajímavé předměty, jako je například Enigma nebo také Antonovy pytlíky. Majitel mi hned po tom, co zjistil, že jsem sběratel, začal nabízet zaručeně originální helmu, která byla nalezena nedaleko. Co si tak může člověk myslet… Na Point du Hoc, kam jsme dorazili poté, nás zastihlo silnější mrholení, ale my jsme se nenechali odradit. Když už toho bylo moc, tak jsme přeci jen odešli, protože by to naše technika asi nevydržela. Naší povinností bylo navštívit místo posledního odpočinku Michaela Wittmanna, a tak jsme se vydali na cestu do La Cambe na hřbitov. Brzy jsme ho našli. Položili jsme na jeho hrob dubovou ratolest a zapálili svíčku. Je zajímavé, že jeho hrob měl nejvíce kytek. Dokonce zde byl i křížek, který zanechávají u hrobů svých padlých Kanaďané. Uctili jsme také památku dalších důstojníků a vojáků 12.SS – W. Beck, H. Prinz, H. Pfeifer, E. Dürr……. Dál jsme projeli městečkem nebo možná spíš vesnicí La Dezert, kde je umístěn Pak 40, který měl patřit 17. divizi SS Götz von Berlichingen. Byl celkem zachován a měl na sobě i divizní znak. Těžko říct, zda znak byl originál. Když se Jirka vyfotil na jeho kanónu, stejně jako u každého, který jsme potkali, tak jsme jeli dál. Poslední směr tohoto dne byla baterie Azeville. Usadili jsme se v jednom bunkru, a rozdělali opět gril, abychom si udělali dobré a křehké jehňátko. Tentokrát jsme měli již koupený jednorázový gril, který se rozžhavil hned. Na bunkru, ve kterém jsme spali bylo zajímavé to, že měl ještě částečně původní kamufláž.

Další den ráno jsme vyrazili na baterii Crisbecq, která je zajímavá tím, že na betonovém okruží, kde bylo umístěno dělo, byly názvy míst dopadu dělostřeleckých granátů. Velmi to usnadnilo celkovou orientaci při zaměřování a střelbě. Také se zde pořádají vojenské ukázky. Toto místo bylo posádkou opuštěno a když k němu dojeli spojenci, tak se šlo několik Američanů podívat do muničního skladu, který poté vybuchl. Říká se, že si měli zapálit až potom… Obešli jsme všechny pevnosti této baterie, když najednou Jirka objevil kravský plot, tak neodolal a musel si šáhnout. Jeli jsme dál a zamířili na pláž Utah, kde jsme se usadili na pěkném místě a dali si konzervu. Naše další cesta vedla do St. Mére Eglise, kde se kdysi dávno natáčel válečný film Nejdelší den. Na místním kostele, kde se také natáčelo, visí figurína amerického výsadkáře. V tomto městě se také nachází několik armyshopů, kde mají opravdu hodně zajímavé věci za opravdu vysoké ceny. Takže je to akorát na to, že se člověk podívá a to je asi tak vše… Po nabažení se pěkných drahých věcí jsme se rozjeli do města jménem Avranches, kde jsme si došli na menší nákup. Já jsem byl první a tak jsem si došel na toaletu. Když jsem odešel, byla už nepoužitelná. Dále bylo v plánu navštívit hřbitov v Mt. De Huisnes, kde jsme nafotili další hroby padlých poddůstojníků a důstojníků z 12.SS., o kterých Jirka věděl, že zde mají místo posledního odpočinku. Také zde byl hrob Feldwebela Hanse Rommela, který zemřel 31.12.1943. Že by se na Silvestra uchlastal k smrti?? Z vrcholku tohoto hřbitova byl vidělt St. Michel – opravdu krása! Ze hřbitova jsme jeli do Rothéneuf, abychom se podívali na skalní reliefy. Nějaké „obrazy“ zde vytesal v 19. století jakýsi mnich. Abychom se však mohli na tyto reliefy podívat, tak bychom museli přes soukromý pozemek a majitelé chtěli kolem 2,5 – 3 euro. Tak jsme se na to vykašlali a já si raději koupil zmrzlinu. Také jsme zde objevili stodolu, kde bylo asi 10,000 lahví. To musel být slušný alkoholik. Toto jsme museli řádně zdokumentovat a vypadá to fakt monumentálně… Odtud jsme pokračovali do St. Malo, což je nádherné pevnostní město, kolem kterého jsou vysoké hradby. Celé jsme to obešli a opět jsme zdokumentovali vše, co stálo za to. Pak se před námi najednou objevila socha Černého Korzára, který někam ukazoval. Pořád jsme nevěděli přesně kam. Každý si myslel, že je to nějaké jiné místo, tak jsme si to vzájemně ukazovali a při tom nás někdo vyfotil.  V St. Malo byla za války i námořní posádka s jednotkou torpédových člunů. Nevím však, zda tam byl zásobovací přístav nebo něco jiného. V každém případě to bylo opravdu nádherné město. Večer jsme se usadili u lesa, nedaleko Dinardu, ale za nedlouho nám psal Luc, že můžeme k němu, protože už bude brzy doma. Bylo to dobře, protože se kolem našeho auta, které bylo zaparkováno kousek od nás, pohybovalo nějaké prapodivné individuum, kterému se evidentně líbil interiér a chtěl se podívat blíže. Když jsme dorazili do Dinardu, tak jsme se šli ještě projít, protože Luc měl přijet až za chvíli. Šli jsme stezkou kolem pobřeží, kterou Jirka znal a kochali se západem slunce. Během této cesty jsem do sebe hodil láhev vína, aby byla ta správná atmosféra. Dozvěděl jsem se, že zde minulý rok přišel Anton málem o život, když nasral Václava.  Cestou k Lucovu domu jsme potkali jednoho ležícího a spícího pána, který evidentně hodně přebral. Ujistili jsme se, že dýchá a šli pryč. Při tom nás spatřil postarší pár v autě, tak zamkly centrálem a ujížděli pryč. Asi jsme vypadali, že spinká kvůli nám. Luc nás přivítal velmi vřele láhví vína a pak jsme jeli autem do jedné vinárny. Zde už jsem byl dost nakrmený. Po návratu mi Luc ukazoval svou sbírku, ze které jsem byl trochu vyveden z míry, protože takovéhle kousky se hned tak nevidí… Úplně mi stačilo držet v ruce originál Ritterkreuz i se stuhou…………….

Ráno bylo celkem krušné, ale dalo se to vydržet. Posnídali jsme, podívali se na další kousky z Lucovo sbírky a mrkli na knížky. Po obědě jsem udělal malou cestu na záchod, kde jsem se trochu zdržel…Netušil jsem, že francouzské odpadní trubky nejsou přizpůsobeny středoevropské náloži… Srdečně jsme se rozloučili s Lucem a jeho rodinou a jeli dál. Už to bylo víceméně směrem na Paříž. Cestou jsme udělali ještě pár zastávek v Cheux, kde bylo velitelství 12.SS Pz.Pio. Btl., pak v Carpiquetu, Marceletu a Caen. Udělali jsme ještě pořádný nákup. Nejmenší měl Jirka. Ten měl asi jen 35 láhví vína, takže zabral nejméně místa v autě. Na noc jsme se uložili v malém lesíku u městečka Bu nedaleko Paříže, kde jsme udělali poslední grilovačku.

Ráno jsme se probudili a zjistili jsme, že nás posral nějaký pták. Malej kousek stačil a měl jsem to v puse… Pak už následovala jen cesta domů...