Rozhovor s Otto Cariusem
Tento rozhovor byl pořízen Jiřím Štěpánkem při osobním setkání s Otto Cariusem v srpnu roku 2012. Poděkování za spolupráci při jeho pořízení a přeložení patří Věře Schmidt a Martinu Kolátkovi. Rozhovor je kvůli zachování autentičnosti minimalně upravován.
1) Měl jste vztah k vojenství už v útlém věku?
Ne, neměl.
2) Proč jste v roce 1940 dobrovolně vstoupil do armády? Chtěl jste jít ve stopách Vašeho otce?
U nás byla branná povinnost. Vojákem se člověk stát musel. Každý. Každý zdravý musel být vojákem. Já se přihlásil dobrovolně, abych se dostal ke zbrani, ke které jsem chtěl být přidělen. Proto jsem se přihlásil krátce před svými 18. narozeninami. V 18 člověk musel povinně, já se přihlásil dobrovolně před 18.
3) Byl jste hned od začátku u PanzerWaffe (tankisté)? Bylo Vám to určeno nebo jste si to vybral?
Ne, z počátku jsem byl u pěchoty v Poznani v Polsku. To mi bylo určeno, to jsem si nevybral, chtěl jsem k tankům.
4) Na kterých tancích jste sloužil a který tank Vám vyhovoval nejvíce?
Výcvik Panzer I. Poté v Rusku LT38 a oblíbený byl samozřejmě Tiger.
5) Jaká byla Vaše první bojová zkušenost? Prý to bylo v tanku LT 38t (panzerkampfwagen 38)? Víte, že to byl český tank?
LT 38t byl skvělý, zejména při přesunech. Ale při akci byl slabý, hlavně třeba kanón oproti ruskému T34. Ale na ježdění byl super.
Před válkou mělo ČSR více tanků než my v Německu. My jsme pak měli na začátku války samozřejmě více tanků, ale bez vašich tanků bychom do Ruska nikdy nemohli jít.
Technicky na jízdu (myšleno podvozek) jste v konstrukci tanků byli daleko před námi. Planetové převodovky, např. Později, když jsme měli Tiger, měli jsme také planetové převodovky. Ostatní taky byly technicky za vašimi.
6) Byl jste někdy za války v Československu?
Ne, v Československu jsem nikdy nebyl.
7) Jaké má člověk pocity v tanku při bitvě? Měl jste strach? Myslel jste na nejhorší?
Jenom hlupák nemá strach. Člověk většinou měl strach před bitvou. V akci nebyl na strach čas. Byli jsme vždycky optimisti.
8) Která bitva Vám uvízla v paměti? Měla pro Vás velký význam? Hodně se mluví o bitvě u vesnice Malinava 22. července 1944, kde jste společně s Albertem Kerscherem zničili s Vašimi 2 Tigery 17 nepřátelských tanků včetně tehdy nového IS-2. Tato bitva se přirovnává k vítězství Michaela Wittmanna u Villers-Bocage. Jak na tuto bitvu vzpomínáte Vy?
Určitě Narva - při ústupu. Bylo více těžkých nasazení, které si pamatuji. Ale hlavně Narva a Düneburg (Lotyšsko).
Ohledně Wittmana - Wittman je legenda. Bohužel, ačkoliv všichni padli, jednalo se o propagandistické vyznamenání. Při té akci, kdy Wittmann zahynul, zemřelo asi 6 lidí. 1 Tiger a 1 Pz.4. Zachytili to na fotkách po bitvně Angličané. Jsou fotky, existuje fotka, která zachycuje Wittmanův tank a Pz.4 jak stojí rozstřílený ve vesnici. Byl u toho Kriegsberichter od SS. Bohužel padlo dalších 5.
Těch 17 tanků u Narvy bylo možné spočítat, protože jsme v té vesnici pak byli. Velitel tam byl taky a mohl to spočítat. Ty tanky, které zmiňuji v knížce, bylo možné spočítat, ty rozstřílené. Jiné jsme nepočítali. Naše nasazení bylo důležité, protože pokud by se Rus dostal k Düneburgu a obsadil most, v Düneburgu byl jeden most, železniční most, tak by byly všechny jednotky na východ od řeky odříznuty. Zůstaly by v kotli. Proto bylo nasazení u Narvy tak důležité. Za Narvu jsem obdržel dubové ratolesti.
9) Setkával jste se s panem Albertem Kerscherem, Vaším spolubojovníkem z bitvy u Narvy, i po válce? Jezdíte všeobecně na setkání veteránů?
Samozřejmě. Po propuštění ze zajetí se u mě všichni hlásili. Vždycky jsme se scházeli u příležitosti Pfingsten (svatodušní svátky v květnu).
10) V červenci 1944 jste byl těžce zraněn. Co se Vám tehdy stalo?
Neznáte knihu Tiger im Schlamm? Tam je to všechno popsáno. Jel jsem v sajdkáře a měl jsem 5 průstřelů.
11) V té době Vám byly uděleny Dubové ratolesti (Eichenlaub) k Rytířskému kříží (Ritterkreuz). Předal Vám je Himmler osobně. Jak na Vás působil?
Himmler předával tato vyznamenání, protože Hitler po 20. červenci (pojem 20. července 1944 je vám znám – atentát na Hitlera) předával již pouze meče a brilianty. Himmler byl dále velitel náhradní armády (Ersatzheer). S ohledem na to tedy převzal předávání dubových ratolestí. Já jsem sloužil u WH, s Himmlerem jsem neměl nic společného.
12) Za co jste obdržel Rytířský kříž?
Je lepší si to přečíst v knize – Nasazení/bitva u Narvy.
13) Myslel jste někdy na lidi, kteří byli v tancích (panzerkapfwagen), které jste zasáhl?
Co si pod tím mám představit? Protivníky, které jsme zasáhli? Jestli jsme na to mysleli? Jako na protivníka? Rusy? V Bundeswehru jsem byl na cvičení – tam když osádka tanku vyskákala, jako při cvičení, tak jsme je postříleli.
My, když jsme v bitvě tank zasáhli, tak už jsme dál nestříleli. Já si namlouvám, že ještě žiju, protože to rusové dělali stejně. Víte, když osádka vysedne, tak se na ní většinou ještě střílí. Já si namlouvám, že když jsem já vysedal, tak nestříleli, protože bych jinak nežil. Ale to už je dnes cvičeno, likvidace osádky. A my jsme byli ti, co se chovali tehdy unfér…..
14) Se kterými významnými osobami jste se setkal? Michael Wittmann, Kurt Knispel, Sepp Dietrich? Pokud ano, jací to byli lidé?
Knispel padl na samém konci války. To co o něm bylo zveřejněno, je pohádka. Důstojníci jednotky, ve které Knispel sloužil, proti té knize, která o něm po válce vyšla, vedli soudní spor, protože je kniha plná pohádek a nepravd! Tu knihu napsal někdo, kdo Knispela znal, ale ten byl už dávno mrtvý, takže se k tomu nemohl vyjádřit. To není pravda, co se tam píše. Ta kniha byla zveřejněna před relativně krátkou dobou, ale Knispel padl, Feldwebel Knispel. Ten, kdo to vydal, tak chtěl prostě vydělat peníze. Mnohé, co je v knize napsáno, opravdu není pravda. Dva důstojníci, kteří v té rotě byli, podali proti knize, jak už jsem zmínil, žalobu. Dokazovali, že to co je v knize, není pravda.
Sepp Dietrich – za prvé byl u SS a zadruhé byl příliš vysoko. Já obyčejný poručík. A Dietrich byl generál u SS. Generály jsem znal, ale jen u WH.
15) Kurt Knispel – měl nejvíce potvrzených zásahů, vynikající bojové schopnosti. Co si myslíte o tom, že nedostal Rytířský kříž (Ritterkreuz)?
V rotě se ty tanky vůbec nepočítaly, stejně jako u nás. My jsme nebyli žádní sportovci. Jako na olympiádě – dát co nejvíc branek. Počítání úspěchů by přineslo do jednotky neklid. Když někdo náhodně, jako já u Narvy, zasáhnul 10 tanků a někdo byl 5x nebo 6x v nasazení a neměl příležitost vystřelit, tak i Ti byli stejně a možná víc důležití než já, který jich dostal 10.
Kdyby se na to koukalo takto, tak to by pak byla závist a žárlivost v jednotce. A to není dobré. To je jako ve fotbale – prostě jedna jednotka. Když já jsem měl 10 zničených tanků, tak rota měla 10 zničených tanků.
A má vyznamenání, když jsme nebyli v akci, tak visely v písarně v Seldnu. Úspěchu dosahovala prostě celá rota a ne jednotlivec. Z toho je vždy zlá krev a kamarádství tím pak trpí, když to na sebe bere jen jednotlivec.
16) V srpnu 1944 jste byl přeložen k nově vzniklému SchwerePanzerjagerAbteilung 512 a byl jmenován velitelem 2. Kompanie. Od kdy do kdy trval výcvik? Tou dobou jste se Vy sám účastnil nějakých bojových akci?
Vojáci nebyli noví, vozidla byla nová. To si ale můžete přečíst v knížce. Tanky byly u Vídně a ostatní vozidla v Pederbornu. Takže jsem cestoval mezi Vídní a Pederbornem. Nasazení bylo pak bylo v Ruhrské kapse, ale bez bojových úspěchů.
17) Od 8. března do poloviny dubna byla tato 2. Kompanie nasazena do bojů u Siegburgu a také na obranu Rýna. Jak probíhaly boje? Jak se bojovalo s těmito stroji?
To můžete zapomenout, to byl tak špatný stroj…. Kanón OK, ale v akci…hlaveň dlouhá, byl příliš těžký, munice dělená, ne jeden granát. Byli tam 2 střelci a celkem 6 členná posádka. Žádná pohyblivá věž, pro tankistu prostě špatné….
Válka byla prohraná a já jsem měl jediný cíl, a to neztratit ani jednoho muže! Když už každý věděl, že válka je prohraná, tak už nikdo neměl z mé roty zemřít - to byl můj cíl a toho jsem dosáhnul. 18. dubna 1945 jsem svou rotu v lese u Iserlohnu rozpustil. Každý si mohl dělat, co chtěl. Kdo chtěl jít domů, mohl jít, kdo chtěl do zajetí, mohl jít taky. Tanky jsme vyhodili do vzduchu. Mnozí se vyhnuli zajetí, ti co šli domů. Ti se pak u mě po válce tady u Mosely zastavovali.
18) V polovině dubna jste se dostal do amerického zajetí. Jak se k Vám Američané chovali? Jak dlouho jste byl v zajetí?
Není nic pozitivního k vyprávění, kromě faktu, že jsem neměl žádné ztráty.
19) Váš otec i bratr byli ve Wehrmachtu. Co víte o jejich bojovém nasazení? (bratr byl starší nebo mladší)?
Otec byl v jižním Rusku, už starý, tehdy mu bylo mezi 50 – 54 lety a byl majorem u ženistů.
Mladší bratr byl v Itálii jako tankista, poručík.
20) Po válce jste si otevřel lékárnu. Proč jste si vybral toto povolání? Studoval jste tento obor po válce?
Lékárník…. To není žádná náhoda, že jsem lékárníkem. Měl jsem se stát úředníkem, protože všichni příbuzní byli úředníci. Po válce jsem chtěl studovat strojírenství, ale to po válce nešlo. Budoucí švagr mého bratra mi řekl, že nejsem vhodný být úředníkem. Měl bych dělat něco praktického a ten mě také přivedl k lékárnictví. Nikdy mě ani nepadlo, že budu lékárníkem. Ale pak jsem se rozhodl dělat něco, co má do činění s lidmi a s něčím praktickým. A tak jsem se stal lékárníkem.
Nejdřív jako zaměstnance v Saarbrückenu a pak tady, když původní nájemce zde skončil. Od 1960 jsme v těchto prostorech. V roce 56 jsem sem přišel jako nájemce a v roce 1960 to bylo hotové. Takže jsem se k tomu dostal jako „panna k dítěti“. To se tak říká…Když se stane něco, co vůbec nečekáte, s čím nepočítáte.
21) Zůstaly Vám Vaše vyznamenání nebo alespoň dokumenty o udělení těchto vyznamenání?
Ano, mám svá vyznamenání i udělovací dokumenty – jsou nafoceny v knize.
22) Jedna z posledních otázek - Netuším, jak je pro Vás tato otázka citlivá, ale rád bych se Vás zeptal, zda jste se setkal osobně s Adolfem Hitlerem? Jak na Vás působil a jaký jste měl na něj tehdy názor?
Hitlera jsem nikdy nepotkal. To jsem ani nikdy nechtěl. Z lazaretu jsem psal, že mi mají vyznamenání poslat, protože jsme na to nekladl žádný význam.